Neville Chamberlain

Neville Chamberlain (18. březen 1869 – 9. listopad 1940) byl britský státník, člen Konzervativní strany a premiér. Nejznámějším se stal uplatňováním appeasementu v zahraniční politice a roku 1938 podpisem Mnichovské dohody, která uznala nárok na oblast Sudet v Československu nacistickému Německu. Poté co Německo pokračovalo ve své agresivní politice, vyhlásil mu 3. září 1939 válku a vedl Británii v prvních osmi měsících druhé světové války.

Mládí

Narodil se v Birminghamu jako jediný syn Josepha Chamberlaina, starosty Birminghamu a později i ministra vlády, a jeho druhé manželky Florence. Studoval na škole v Rugby a později na Mason Science College v Birminghamu.

Prostřednictvím rodinných kontaktů se stal ředitelem společnosti Elliot's Metal Company sídlící nedaleko Highbury. V říjnu 1897 s pomocí rodinných prostředků koupil společnost Hoskins & Company, jejímž se stal výkonným ředitelem po následujících 17 let. Ve veřejném životě se angažoval jako ředitel Birminghamské všeobecné nemocnice a pomáhal založit Birminghamskou univerzitu.

Politická kariéra

Poslancem Dolní sněmovny byl zvolen jako kandidát Konzervativní strany za obvod Birmingham Ladywood.

Poté co roku 1922 po volbách ztratil poslanecký mandát ministr zdravotnictví Arthur Griffith-Boscawen, nabídl mu tuto pozici stávající premiér Andrew Bonar Law. V květnu následujícího roku Bonar Law ze zdravotních důvodů rezignoval a jeho nástupcem se stal Stanley Baldwin. Ten v prvních několika měsících zastával i funkci ministra financí, než do této pozice uvedl Chamberlaina.

Po volbách roku 1924 se stal ve vládě konzervativců ministrem zdravotnictví. Jedním z prvních počinů v této funkci byl návrh zákona, který snížil věk pro odchod do důchodu a zajistil penzi pro pozůstalé po zemřelých dělnících. Dokázal také omezit moc výborů, které zajišťovaly podporu v nezaměstnanosti, pro přestárlé a hendikepované. Ty byly ovládány labouristy a jejich hospodaření se svěřenými prostředky přivedlo tento systém do krize[zdroj?]. Jeho návrh zákona přijatý roku 1929 oddělil agendu nezaměstnanosti od ostatních agend a její výkon přenesl na místní samosprávu.

Premiér

Hitler a Chamberlain 23. září 1938

Krátce po korunovaci Jiřího VI. odstoupil z funkce premiéra Stanley Baldwin a jeho nástupcem se stal Chamberlain. V domácí politice dokázal prosadit roku 1937 přijetí zákona, který zlepšoval podmínky zaměstnanců průmyslových společností a omezoval maximální pracovní dobu pro ženy a děti.

V zahraniční politice se pokoušel naklonit Německo a vytvořit z něho partnera ve stabilní Evropě. Předpokládal, že by toho dosáhl navrácením některých bývalých kolonií. Nicméně Německo nevyvíjelo velkou snahu jednat o těchto záležitostech. Obešel svého ministra zahraničí Edena a do Německa vyslal svého vyjednavače a tentýž postup uplatnil i vůči Itálii, která byla evropskou veřejností kritizována za okupaci Etiopie. Vyřešení vztahů s Itálií totiž považoval za překážku pacifikace a appeasementu Evropy. Chamberlainova politika vůči Německu byla motivována tradiční britskou snahou o nastolení rovnováhy v Evropě, v tomto případě mezi Německem a Francií, což se projevilo ještě za jeho předchůdce, když Londýn pasivně přihlížel remilitarizaci Porýní v březnu 1936.

V únoru 1938 Adolf Hitler započal nátlak na rakouskou vládu, aby svolila k anšlusu nebo sjednocení mezi Německem a Rakouskem. Chamberlain se domníval, že dobré styky s Itálií přesvědčí Hitlera, aby od svého záměru odstoupil, a zároveň, že bude Itálie sloužit jako hráz německé expanzi. Jeho názor kritizoval ministr zahraničí Eden, který poté co byl vládou schválen postup jeho oponenta, rezignoval. V březnu 1938 se Rakousko stalo částí Německa, a ačkoli Rakousko žádalo Británii o pomoc, byla výsledkem jen diplomatická nóta. Na jednání vlády poté uvedl, že jediný argument, na který Německo slyší, je vojenská síla a systém kolektivní bezpečnosti je v tomto případě neúčinný. Obětování Rakouska nyní nahradilo neúspěšnou snahu uspokojit Hitlera navrácením kolonií a mělo posílit Třetí říši proti Francii (podle hesla vždyť jsou to také Němci).

V záři byl informován tajnými službami o Hitlerově záměru napadnout v druhé polovině tohoto měsíce Československo. Zároveň dostal informaci o tom, že se Francie do případného konfliktu nezapojí. Navštívil tedy Hitlera a po třech hodinách jednání získal Hitlerovo ujištění, že Německo chce získat pouze oblast Sudet a nemá zájem okupovat Československo nebo obsadit jiné oblasti ve východní Evropě, v nichž žije německé obyvatelstvo. Československo mělo obdržet mezinárodní garanci nezávislosti. Chamberlain s tímto souhlasil, neboť odstoupení Sudet bral jako další posílení Německa, které se tímto mělo vyrovnat Francii, která s tímto postupem rovněž souhlasila. Na pozdějších jednáních však Hitler své požadavky rozšířil, což už bylo pro britského premiéra neakceptovatelné, neboť neměl zájem na tom, aby nacisté získali výzbroj československé armády a kontrolu nad zbrojním průmyslem ve vnitrozemí.

Na konci září proběhla v Mnichově schůzka za účasti Chamberlaina, Hitlera, Mussoliniho a Daladiera. Na následujícím jednání Hitler pohrozil okupací Československa, pokud nebudou přijaty jeho požadavky. Británie i Francie nakonec odsouhlasily italský návrh, který byl předtím připraven Německem a výsledkem byl text označovaný jako Mnichovská dohoda. Chamberlain byl po návratu do země oslavován jako velký mírotvorce a byla mu poskytnuta málo vídaná čest objevit se s královskou rodinou na balkóně Buckinghamského paláce.

V období po Mnichovu prosazoval politiku obezřetného dozbrojování. Nicméně dále se angažoval v zahraniční politice a cestoval do Paříže, aby přesvědčil Francouze ke zbrojení, a do Itálie, aby přesvědčil Mussoliniho o nutnosti pozitivního tlaku na Hitlera. Někteří členové jeho vlády ale začali politiku appeasementu kritizovat. Dne 15. března obsadilo Německo Československo a tím nastala přesně ta situace kterou si nepřál. V reakci na to pronesl Chamberlain ve svém rodišti následujícího dne projev, ve kterém ostře napadl nacisti-ckou vládu za svévolné porušení Mnichovské dohody. Později veřejně garantoval polskou suverenitu a varoval Hitlera před agresí na tuto zemi. Když v září napadlo Německo Polsko a Británie vyhlásila Německu válku.

Chamberlain ustanovil válečný kabinet, do kterého pozval i zástupce liberálů a labouristů, kteří to ale odmítli. Winstona Churchilla jmenoval do funkce ministra námořnictva a jmenoval ho i členem válečného kabinetu. První období války se soustředilo na námořní střety. Zpočátku se domníval, že ekonomický nátlak a blokáda Německa přinese brzký konec války.

Po zimní válce mezi Ruskem a Finskem se spojenci zaměřili na získání kontroly nad Norskem, odkud Německo získávalo velkou část železné rudy. Německo vpadlo do Dánska a pokračovalo do Norska. Britské síly v Norsku neuspěly a válečný kabinet rozhodl o jejich stažení. Krátce po tomto rozhodnutí se jeho oponenti v Konzervativní straně spojili s labouristy a liberály a pokusili se dosáhnout jeho rezignace. Po bouřlivé debatě v parlamentu viděl možnost setrvání ve funkci pouze za podmínky, že se do ní zapojí i labouristé. Poté co to jejich představitel Clement Attlee odmítl, rozhodl se odstoupit a za svého nástupce doporučil Churchilla.

Pozdní období

Po svém odstoupení zůstal vůdcem konzervativců a snažil se Churchillovi zajistit uvnitř strany podporu.

Dlouho se těšil dobrému zdraví, ale v červnu 1940 ho postihly zdravotní potíže, pro které musel navštívit nemocnici, kde mu byla objevena rakovina. Krátce ještě pokračoval v práci, ale v září se po náletech přestěhoval do Highfield Parku. 9. listopadu 1940 nemoci podlehl a jeho ostatky byly pohřbeny ve Westminsterském opatství.